Pánové si hoví u Černého jezera na Šumavě a divák snímku se neubrání pocitu, že něco není v pořádku. Mužík s fajfkou je v porovnání s druhými dvěma poněkud malý a ostrost stojícího muže ve zlatém řezu je nápadně zveličena proti jeho okolí. Nejde tedy vlastně o montáž? Nevyužil autor snímku portrétů z ateliéru a celkem povedeně je nezasadil do kompozice slavného šumavského jezera? Muž se slunečníkem jako jediný působí vskutku autenticky a slunečník coby atribut je z kompozičního hlediska až roztomilým doplňkem. Velmi se totiž do obrazu hodí. Představuje jakési vnesení nepatřičnosti do celkové uhlazenosti; ne že by slunečník byl jako takový nepatřičný, ale v rukách muže zasněně shlížejícího na vodní hladinu působí vskutku zvláštně. Jeho světlá plocha je v obraze výrazným akcentem, poutá pozornost. Každý ze zobrazených mužů má tedy nějaký atribut - hůl, slunečník, fajfku…

Ve srovnání se současností působí břehy trochu jinak, jezero na snímku se zdá být větší. Plocha kamenitých břehů svou rozsáhlostí naznačuje, že hladina jezera možná kolísala; v současnosti stromy dosahují až k vodě.  

Autor snímku Ignác Kranzfelder patřil k průkopníkům fotografie v jihozápadních a západních Čechácht. S otcem Ludwigem se původně živil jako kočovný fotograf, putující  po   Chebsku, Domažlicku a Klatovsku. Od roku 1874  měl stálý fotoateliér v Domažlicích.Svými snímky se zařadil mezi první generaci  fotografů Šumavy. Dokumentaristicky velmi cenná je jeho dokumentace ze stavby tunelu pod Špičákem z roku 1875.

Psáno pro Reportér Magazín.

Originál pochází ze Sbírky Scheufler. Jakákolivc manipulace se  snímkem, včetně stažení, je možná jen po souhlasu majitele a uvedení zdroje.