Socha sv. Václava na Václavském náměstí má zvláštní přítažlivost. Když se v Praze něco děje, magicky přitahuje scházet se a oslovovat  dav a média právě tam. I rande se dávala ,,pod ocasem” a všichni věděli, že to je pod koněm  knížete Václava. Mýtus sv. Václava coby  zemského patrona v myslích ateisticky orientovaných Čechů přetrvává možná už trochu automaticky, ale podstatné je, že zřejmě stále funguje a oslovuje. Nejinak tomu bylo onoho slavného 28. října 1918. Poměry velely vylézt na sochu, vztyčit  tam na znamení vítězství vlajku a z výšin sochy zapózovat. Jistěže ne jen pro fotografa, ale i pro shromážděný dav, který se kolem sochy shromáždil. Že onen převrat byl v Praze, matce českých měst, vcelku pokojný, je dostatečně známo. Odstraňování orlíčků, vyvěšování národní vlajky, davy v ulicích, gesta, proklamace - to byla česká revoluce. K těm siláckým statečným  výkonům patřilo vylézt i na sochu zemského patrona, dobýt ho!  

Fotograf mhouřil oči proti světlu a zaclonil trochu více, takže postavy mají poněkud charakter siluet. Kresba v ošacení a výrazy tváře se ztrácí. Nedostatečná kresba v tmavých partiích vyplývá z vlastností tehdejších fotomateriálů a s podobným problémem nezvládnutí vysokého dynamického rozsahu mezi světly a stíny na jednom snímku se ostatně zápolí i v digitální éře. Světlo fotograf změřil dobře, nápis ,,Svatý Václave”, který se skví ve středu snímku, je zcela zřetelný a je exponován správně. Na detailu snímku je již hůře čitelný nápis: Česká republika. Název státního útvaru, který se na mapě států světa objevil až o pár desetiletí později. Asi to bylo poprvé, kdy se u sochy zemského patrona na veřejnosti takové označení objevilo. S účastí Slováků ve společném státě to přece tehdy nebylo úplně jasné. 

Při expozici snímku možná fotograf využil technická omezení fotomateriálů schválně a přímo chtěl, aby lidé u sochy měli charakter siluet, stejně jako nevidíme do tváří dalších dvou světců u čela sochy. Výraz koně se také ztrácí a samotnou hlavu knížete ostatně při tomto podhledu vůbec nevidíme, zakrývá ji komoň. Jakoby o knížete tak nešlo, hlavní jsou ti tři, kteří k němu vyvezli. Kdyby tehdy bylo možné použít teleobjetiv, jejich oči by jistě jiskřily nadšením a vírou, že teď už bude vše jen dobré, válka skončila a my budeme svobodní. Mávají čepicemi. Je to půvabná fotografie, roztomilá památka na dobovou atmosféru. O ní vlastně říká víc, než se na první povrchní pohled zdá. To by ostatně mělo být cílem každé dobré reportážní fotky.  Na reversu dobového snímku čteme: ,,Oslavy osamostatnění Král. českého v Praze. I sv. Václav vztýčil prapor červeno-bílý”.

A ještě přidám malé české ALE:  A nebyl šplh na sochu vlastně jejím znesvěcením a tím pádem i znevážením zemského patrona? Stát na lokti svatého Václava bylo v pořádku…? Takto přecitlivě to jistě nikdo nevnímal, ti pánové v očích davu byli hrdinové, byli stateční, že tam nahoru na koně vylezli a ,,národu svobodu zvěstovali”. Jména těch tří asi nejsou známa a tím pádem se nikdy nedozvíme jejich další osudy. Každopádně si zažili svou minutu slávy. Byli věrozvěsty svobody. Ale nijak víc se asi na ní nepodíleli…

Psáno pro Reportér Magazín.

Originání snímek se nachází ve Sbírce Scheufler a jeho užití, včetně stažení, je možné jen po souhlasu majitele a uvedení zdroje.