Sokolové a školní dítka poslouchají flašinet. Více než vlastní koncertování je však zaujal fotograf Rudolf Bruner-Dvořák se svým nástrojem. Většinou totiž pohlížejí na něho a nikoliv na dámu s flašinetem, kvůli níž je fotograf rozmístil. Faktem je, že v době vzniku snímku se  běžněji mohli setkávat s tímto osobitým hudebním nástrojem, než s fotografem, který každopádně působil také vznešeněji a tajemněji, než celkem běžný kolovrátek, jak se také flašinetu říkalo.  Zpravidla se totiž poháněl klikou a v principu má vlastně blízko k varhanům. Klika otáčela válcem opatřeným kolíčky, které otvíraly u jednotlivých píšťal klapky a těmi proudil do píšťal stlačený vzduch. Flašinet měl různé modifikace, k pohonu například mohlo sloužit i péro nebo závaží. V čase expozice fotografie  přenosný nebo pojízdný flašinet sloužil k získávání obživy zejména vojenským vysloužilcům a invalidům, kteří snadněji získávali povolení k veřejné hudební produkci na poutích nebo různých zábavních akcích. Majitelé flašinetů postávali i v přírodě na letních turistických trasách, což byl nejspíš tento případ. Produkce kolovrátkářů se nepovažovala za žebrotu, tudíž ti populární se ze svých produkcí mohli uživit. Jejich produkce neschvalovala žádná umělecká komise a jejich repertoár  byl vcelku předvídatelný: o katastrofách a nešťastných láskách, o vraždách, o zajímavých událostech, méně často se uplatňovaly i náboženské motivy. 

 Co vedlo fotografa k tomuto bizarnímu aranžmá se můžeme jen dohadovat. Sokolové uspořádali nedělní výlet, doprovázel je fotograf. Cestou narazili na flašinetářku a další skupinku. Fotograf se svými humoristickými sklony  hned pojal bizarní nápad a začal všechny umně organizovat. Využil terénu, dávného valu, na který si Sokolové způsobně organizovaně lehli a dítka s doprovodem sedli.  Obě skupiny se asi navzájem  neznali, dokonce se zdá, že muž v přední skupině se pohoršeně otáčí na pány vzadu, aby nerušili… A kde snímek vznikl? Opět spekuluji: jedná se o obranný val ležení před zříceninou Nového hradu krále Václava IV. v Kunraticích. Může se to potvrdit nebo vyvrátit, zkuste to… 

Fotografování se chápalo jako ,,zvěčnění”, vytvoření obrazu pro budoucí možné prohlížení. Na fotce je člověk věčnýpo dobu existence nosiče. Je věčný, jako věčný zůstává spisovatel se svými řádky v knize, malíř se svým obrazem. Fotku může vytvořit prakticky každý, každý se svým fotografickým zvěčněním může ,,dotknout  věčnosti”, zaznamenat sebe a obrazy okolí na ,,věčnou památku”. Proto je tak fotografování populární a zároveň zvláštním způsobem nevšední...

Psáno pro časopis Reportér Magazín.

Fotografie pochází ze Sbírky Scheufler. Jakékoliv užití snímku, včetně stažení, je možné pouze po souhlasu majitele a uvedení zdroje.