Zpříma do objektivu se dívá žena neurčitých let  v levném teplejším kostýmu s účesem, který ji opticky činil vyšší. Banální a technicky špatný portrét povyšuje nápis na reversu, kde vedle razítka Zikm. Reach Praha I. Skořepka 9, je pod razítkem Pražské typy napsáno Tonka Šibenice. Hlavní předmět snímku - postava,  je neostrá, fasáda domu však ano. Fotograf  asi chybně odhadl vzdálenost zaostření, nejde o pohybovou neostrost. Nebýt tváře, která se stala určitou legendou, je snímek k zahození. Také pro fotografii platí, čím se celoživotně zabýval Umberto Eco, že není podstatné, zda je prezentované dílo  takzvaně dobré či špatné, ale jde o to, co a proč se jím sděluje a jak sdělovanému zobrazení porozumět. Zikmund Reach byl známý pražský antikvář a amatérský  negativ patrně od kohosi získal, i když vyloučit se nedá ani jeho autorství. Jméno Tonky, Toničky, od jisté doby přezdívané Šibenice, se stalo legendou a jako každá legenda je opředeno spoustou tajuplností. Známá se stala tím, že odsouzenci na smrt splnila jeho poslední přání a v cele smrti se s ním ze soucitu vyspala. Konkurentky v profesi ji od té doby začali posměšně častovat oním Šibenice a ona následně přišla o spoustu zákazníků a v podstatě ji onen soucitný výkon zničil kariéru. Odehrálo se to v roce 1881. Jí tehdy bylo dvacet, Reachovi dvacetdva. Tento snímek každopádně vznikl později. Podobu Tonky z 19. století měla zcela  jistě policie, která se jí celkem často věnovala. Reachův antikvariát vzkvétal po ,,převratu”, po roce 1918, kdy podobné snímky coby nostalgie na starou Prahu měly úspěch. První, kdo její příběh zpracoval, byl novinář Egon Erwin Kisch, jehož s Reachem spojovala záliba v příbězích z Prahy a původ ze židovské rodiny. Podle její výpovědi napsal reportáž Nanebevstoupení Tonky Šibenice, publikované roku 1921. Na příběhu oné Antonie, u jejíhož osudu se proplétají dvě příjmění - Pařízková a Havlová, bude asi něco fascinujícího, neboť námět se dočkal několikerého zpracování - na divadlech i ve filmech. Již v únoru 1930 Karel Anton představil  film Tonka Šibenice, který se může pokládat za první  český zvukový film. (I  když původně byl němý a byl dodatečně ozvučen v Paříži).Televizní zpracování hry Ludvíka Aškenazyho Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem měl premiéru v únoru 2001. Byly i  další  inscenace. Její osud, jméno, a umělecký ohlas jejího skutku by si zasloužil diplomku. Jak to všechno bylo? I na její životní příběh a jeho zpracování můžeme uplatnit princip multiperspektivy, tedy kombinaci více úhlů pohledu. Ta neostrost její domnělé podoby je až symbolická.

Psáno pro časopis Reportér Magazín.

Fotografie pochází ze Sbírky Scheufler. Jakékoliv užití snímku, včetně stažení, je možné pouze po souhlasu majitele a uvedení zdroje.